7 Astronomický ústav v letech 1919-1939

Přední československý astronom, universitní profesor V.V.Heinrich, DrSc., se narodil 7.září 1884 v Peruci v Čechách. Mládí ale prožil v Příbrami, kde jeho otec Bedřich Heinrich byl lékařem a městským fyzikem. (Pobyt rodiny Heinrichovy v Příbrami je také zajímavý tím, že v jejich domě byly často hostem významné osobnosti kulturního života - Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer.) Mladý Vladimír Heinrich začal svá studia na místním c.k. státním reálném a vyšším gymnáziu ve školním roce 1895 - 96. Výsledky, kterých dosahoval, byly poměrně dobré - prakticky ve všech předmětech byl hodnocen výborně a chvalitebně. Na Příbramské reálce také 19.6.1903 maturoval.

Další jeho cesta vedla do Prahy na filosofickou fakultu české university, kde strávil osm semestrů v letech 1903 - 1907. Na filosofii se zaměřil hlavně na studium matematiky a fyziky. Měl velké štěstí na vynikající profesory, kteří se úrovní své pedagogické práce řadili k nejlepším v monarchii. Konkrétně se jednalo o K.Petra na matematiku, J.Sobotku na geometrii, T.G.Masaryka na filosofii, o J.Raymana na chemii a dále o fyziky Strouhala, Kučeru, Koláčka a o profesory astronomie Grusse a Nušla. V.V.Heinrich brzy také složil kolokvia, a to z filosofie, pedagogiky a hygieny. Kromě toho se účastnil práce matematického semináře (hodnocen výborně), dva semestry pracoval v Laboratoři fyzikálního ústavu (výborně a dobře) a konečně jeden semestr v Laboratoři chemického ústavu (výborně).

Ze všech výše zmíněných disciplín ho však nejvíce přitahovala astronomie a Heinrich se rozhodl jí věnovat natrvalo. V osobě profesora Grusse měl toho nejlepšího rádce a učitele. Mezi oběma muži, tak rozdílnými svým věkem a postavením, se vyvinul velice přátelský vztah. Heinrich v Grussovi viděl především výborného vědce a člověka (v 30.letech ho nazývá "předchůdcem a nezapomenutelným učitelem") a velice konkrétně Grussovi pomáhá při práci na astronomickém ústavu. Gruss Heinrichovi splácí podobně: svým vlivem mu zajišťuje pobyt na význačných zaahraničních observatořích, spolu konzultují Heinrichovy disertační, habilitační i ostatní vědecké práce.

Jeho vůbec první, a můžeme říci, že i velmi zdařilé, pojednání bylo "Vyšetřování o dráze planetky (617) Patrocla Jupiteru blízké", které vypracoval ještě jako posluchač university. V ní osvědčil nejenom své hluboké teoretické znalosti, ale i schopnost provádět složité matematické výpočty. Na dráze planetky Patrocla (617) jasně ukázal, že toto těleso se pohybuje v blízkosti Lagrangeova bodu L₅ soustavy Slunce-Jupiter-planetka a že jako několik jiných Trojanů přibližně splňuje jeden ze zvláštních případů přesného řešení problému tří těles. Tento výpočet dráhy Trojana byl první svého druhu v Čechách a zároveň jako by předznamenal další směr Heinrichova vědeckého zájmu, kterým se stala nebeská mechanika. Až do konce svého života se bude k tomuto oboru vracet, neustále bude hledat nové a nové cesty, řešící tento značně omezený okruh problémů. Úroveň práce "Vyšetřování o dráze planetky (617). . . " byla natolik vysoká, že byla přijata jako práce disertační a na jejím základě byl Heinrichovi udělen titul doktora filosofie (30.3.1908). Po skončení universitních studií odchází Heinrich tak jako celá řada jeho předchůdců do ciziny. Na význačných evropských observatořích se chce zdokonalit v těch metodách astronomické práce, které vzhledem k přístrojovému vybavení nemohou být pěstovány na universitním ústavě. Na základě Grussova doporučení tráví rok 1908 na hvězdárně ve Strassburgu, tehdy řízené profesorem E.Becherem. Výsledkem Heinrichova pobytu, vedle cenných zkušeností z vizuální astronomie, je práce "O měření hvězdných azimutů v digressi", (ROZ, II tř., roč. 1914). Pozorování vykonal na velkém Repsoldově altazimutu hvězdárny, jehož vodorovný kruh má 62 cm v průměru, metodou J.J.Böhma, do té doby nikým nepoužívanou. Výsledky se lišily o jednu až tři úhlové vteřiny od výsledků publikovaných dříve. V dalších letech následovala astronomická pracoviště v Heidelbergu (využití fotografie), Göttingen (astrofotometrie a teoretická astronomie) a v roce 1914 opět Strassburg, kde ovšem jeho pobyt byl přerušen válkou.

V Čechách Heinrich dne 15.12.1910 získává vysvědčení učitelské způsobilosti na gymnáziích a školách reálných pro matematiku a fyziku a završuje tím svá universitní studia.

Protože profesor Gruss omezuje ze zdravotních důvodů počet svých přednášek z astronomie, V.V.Heinrich se roku 1913 habilituje pro teoretickou astronomii na základě své práce "Theorie periodických pohybů typu 5/3 v asteroidickém problému tří těles". V ní provádí rozbor zvláštního případu tohoto problému za předpokladu, že planetka je malé hmotnosti a že střední úhlová rychlost tělíska je k úhlové rychlosti Jupitera v poměru 5:3. Povinnosti, vyplývající z docentury, brzy potlačují jeho učitelskou činnost na střední škole, Heinrich se více orientuje na práci v astronomickém ústavu. De facto řídí ústav místo profesora Grusse i jeho pozdějších nástupců. Roku 1916 sem definitivně přichází jako asistent. Za mimořádně svízelných válečných let zde měří dvojhvězdy ústavním dalekohledem a stará se tak o vědeckou náplň činnosti ústavu. Heinrichova vědecká i organizační práce je v té době oceněna jednak volbou za mimořádného člena Královské české společnosti nauk (9.1.1918) a jednak, což je pro nás důležitější, i jmenováním ministrem školství a národní osvěty nové již republiky ze dne 27.5.1919 mimořádným profesorem astronomie Karlovy University a zároveň definitivním ředitelem astronomického ústavu. Bylo mu uloženo zanechat suplování na gymnáziu v Resslově ulici a převzít ústav z rukou profesora Kučery.

7.2 Konsolidace ústavu ve 20.letech

Jestliže přístrojové vybavení v době Seydlerově ještě vyhovovalo, nebylo toto možné tvrdit po třiceti letech, kdy rychlý rozvoj astronomie kladl na výzkumné prostředky zvýšené nároky. Vybavení observatoře zastaralo nejen morálně, ale ve válečných letech zchátralo i fyzicky. Profesor Heinrich poznal celou řadu moderních astronomických observatoří v Evropě i Americe a jistě měl dobrou představu, jaké přístroje je nutno získat. Se svými oprávněnými požadavky pravidelně vystupoval na zasedáních profesorského sboru nyní už přírodovědecké fakulty. Ale velmi často se stávalo, že již na tomto stupni byly zamítány podle hesla "Jsme malý stát a musíme být skromní," a nedostaly se vůbec k projednávání na úrovni ministerstva. Finanční potíže byly, použijeme-li Heinrichovy formulace, do nemožnosti zveličovány i v době, kdy peněžních zdrojů byl dostatek. Příčinou byla nejenom značná konkurence jiných ústavů (Ďala, Ondřejov), ale také ten fakt, že na fakultě se dotace nedělily podle potřeb, ale často podle toho, jaký vliv v profesorském sboru a ve veřejném životě měl dotyčný žadatel. Situaci ve sboru v souvislosti s projednáváním dotací profesor Heinrich charakterizuje takto: "Konkurenční živly (prof. Nušl?) popíraly tu jakékoli potřeby, ba jakékoli oprávnění ústavu mojí stolice." Dále podotýká, že boj o dotace byl natolik osobní, jakoby peníze chtěl sám pro sebe.

Rozsáhlé úpravy vyžadovala i vlastní budova, v níž byl ústav umístěn. Již v roce 1917 profesor Kučera upozorňuje na to, že Smíchov nevyhovuje. Místnosti ústavu jsou malé, průmysl negativně ovlivňuje pozorování a budova je celkově zbědovaná. Například jsou v místnostech prohnilé podlahy, dřevěné části napadla houba, okna i dveře nedoléhají, výskyt potkanů, není ani plynové ani elektrické osvětlení a je nutno svítit petrolejkami. Ve válečném roce se oprava samozřejmě neuskutečnila, a proto o ní profesor Heinrich žádá znovu. Dodává, že místnosti nebyly malovány po třicet pět let, vnější fasády neopraveny přibližně stejnou dobu, a upozorňuje na zpustlou zahradu se zničeným zařízením. Nejnutnější opravy se uskutečnily až koncem roku 1921 za vydatného finančního přispění profesora Heinricha (asi 6000 Kč.).

Profesor Heinrich nemohl na začátku svého působení v astronomickém ústavu ani pomýšlet na nákup nových kompletních přístrojů. Peníze nestačily ani na opravu zchátralého zařízení, kterým ústav již disponoval. Profesor Heinrich však nechtěl na moderní vybavení rezignovat a rozhodl se pro obtížnou cestu. Zřídí nejdříve vlastní mechanickou dílnu, která v první etapě rozebere, zbaví rzi a celkově opraví stávající přístroje - hlavně Seydlerův refraktor. V druhé etapě Heinrich uvažoval o nákupu moderní optiky a konečně ve třetí chtěl ve své dílně tuto optiku smontovat. První dvě etapy se Heinrichovi podařilo realizovat, k poslední se však již nikdy nedostal.

Nastaly nekonečné boje ve sboru, s ministerstvem a s "konkurenčními živly", ale přes veškeré překážky byla mechanická dílna zřízena (roku 1923). Zaměstnávala mechanika Brejlu, velmi schopného pracovníka ze závodu na výrobu měřících přístrojů bratří Fričů. Nyní se mohlo přikročit k opravě dalekohledů a k nákupu nové optiky. Profesor Heinrich riskantním tahem získal optiku opravdu vynikající, která řadila ústav po této stránce k nejlepším v republice. Roku 1924 zakoupil nový Zeissův desetipalcový objektiv o ohniskové délce 310 cm za 26843,70 Kč., o rok později dvojdílný astrografický objektiv typu U.V. o průměru 170 mm a ohniskové vzdálenosti 310 cm za částku 14189 Kč. Dále u B.Schmidta, největší evropské kapacity v broušení parabolických zrcadel, byla obstarána dvě zrcadla. První o průměru 60 cm a světlosti 1:5, druhé o průměru 30 cm a světlosti 1:12. (Srovnatelná zrcadla v té době byla jen ve Staré Ďale.) Mechanická dílna, přestože se zpočátku přes odpor profesora Heinricha uvažovalo o jejím zrušení, v prvních letech úspěšně provedla opravu původního Seydlerova refraktoru. Tím získala natolik cenné zkušenosti, že mohla přikročit k jeho úplnému přebudování na dvojitý astrografický [. . . ] Původní návrh provedl ing.Ruml, ale během skutečné konstrukce se objevily problémy, které si vynutily značné změny, takže výsledek byl zcela odlišný od původního návrhu.

Všechny úspěšné práce mechanické dílny vnukly profesoru Heinrichovi myšlenku pokusit se svépomocí i o montáž Schmidtových zrcadel. K tomuto kroku byl nucen i v důsledku zamítavého stanoviska profesorského sboru, který jeho žádost o subvenci pro tento účel s ohledem na krizi nedoporučil ani ministerstvu. Příčinou byla neobyčejně vysoká cena požadovaná firmami jen za vlastní montáž. Asi desetkrát převyšovala cenu vlastní optiky. Ze zkušenosti s Ďalským reflektorem vyplynulo, že by úplné uvedení dalekohledu do provozu stálo asi tři sta až čtyři sta tisíc korun. Uvážíme-li, že ústav byl ročně dotován dvaceti tisíci korunami, je to jistě suma nemalá.

Montáž ve vlastní dílně se nenechala provést bez podrobných plánů a propočtů, jež bylo nutno opatřit, třeba i za cenu kopírování cizích vzorů. Potíže však byly v tom, že podrobné strojnické plány a výkresy zpravidla nejsou volně přístupné a případ od případu se liší, hlavně podle velikosti zrcadla a podle požadavků na dalekohled kladených. Profesora Heinricha stálo několik let mimořádného úsilí, než vše potřebné opatřil. Roku 1933 na vlastní náklady odjíždí do USA. Zde jako dar od profesora Struveho z Yerkesu u Chicaga získává nejenom plány, ale i hotové dřevěné modely, tak nutné pro vlastní montáž. Jen za tyto modely mohl profesor Struve požadovat částku mezi padesáti až sto tisíci korun.

Po návratu do vlasti se v dílně rozbíhají všechny práce na reflektoru, některé složitější části jsou odlévány u firmy Kolben-Daněk. Protože peníze opět nestačí, hradí některé pohledávky profesor Heinrich z vlastních prostředků. Celkově se jednalo o částku ne zrovna zanedbatelnou - 8000 Kč. Situace kolem dalekohledu vypadá nadějně, všichni si uvědomují, že úspěšné zakončení práce dá ústavu přístroj, řadící universitní observatoř k nejlépe vybaveným astronomickým pracovištím v republice, a zdvojnásobují své pracovní úsilí. Dokončit reflektor se jim však nepodařilo. Příčinou byly spory na filosofické fakultě, vrcholící odvoláním profesora Heinricha z funkce ředitele astronomického ústavu. Tím se ovšem všechny motážní práce zastavily. Problematické bylo i umístění tohoto velkého dalekohledu. Na Smíchově při nočním městském osvětlení by vůbec neměl žádný smysl a musel by být umístěn mimo Prahu. Jediným vhodným místem byl Ondřejov, ale s tamnějším ředitelem profesorem Nušlem měl Heinrich zřejmě dost sporů. Zde by ovšem trpěla i didaktická funkce dalekohledu, což bylo zřejmé i profesorskému sboru, který proto považoval stavbu dalekohledu za Heinrichovu soukromou investici placenou ze státních peněz (odmítli například proplatit některé díly vyrobené v továrně Kolben-Daněk).

7.3 Vědecká a pedagogická práce ústavu ve dvacátých letech

Rozhodl se jednoznačně pro činnost vědeckou, která měla být hlavní a měla se především projevovat vydáváním publikací, konkurujících obdobným publikacím zahraničním. Umínil si obnovit rozkvět astronomie z doby Seydlerovy a z první periody Grusse, všestranně zmodernizovat badatelskou činnost na základě svých zahraničních zkušeností. Z celé nepřeberné škály oborů si profesor Heinrich vybral následující: z praktické astronomie hlavně vizuální a fotografickou astrometrii, respektive fotometrickou astrofyziku, a z teoretické astronomie především nebeskou mechaniku.

Toto zaměření vědecké činnosti ústavu zdůvodňuje následovně:

"Především není možno a zejména ne v rámci universitním pěstovat výlučně jedno z odvětví, buď praxi nebo theorii. To pochopil už Seydler a ve zvýšené míře to platí i v době nejmodernější, kde praktická stránka, ba dokonce astrofyzika se stránkou theoretickou znovu se začíná pronikati a obrozovati. Tak lze konstatovat, že právě v nejmodernější době stěží nalezneme observatoř, jejíž správce by byl výlučně praktik. Ba naopak devadesát devět procent všech jsou výlučně theoretikové."

Dále říká, že ani největší observatoře nedělají všechno, ale zapojují se do mezinárodní spolupráce. Svůj osobní názor na teoretickou práci formuluje takto:

"Náklad materiální po stránce theoretické je poměrně malý. Knihovna, pero, papír, v nové době počítací stroje, ovšem nadání, píle a zase píle. Práce ve srovnání s jinými obory čisté matematiky je tak piplavá, že neodborník stěží dovede si o ní učiniti správnou představu. Jsem osobně přesvědčen, že i tato stránka přispívá k nejmodernějšímu pěstování theorie v praxi. Nemohu líčiti obtíže, s kterými jsem se setkal v theorii od počátku. Byly skoro tytéž, které mě pronásledovaly v praxi. Bojoval jsem nadlouho s naprostým neporozuměním, popíráním a všemožnými překážkami. Ovoce nezraje nikdy rázem. . . Přesto theorie naše dlouho zneuznávané (zejména doma) pronikly, získána byla i výměnou našich prací odborná knihovna, založená dle mého ústavního programu. Kromě toho opatřeny i moderní počítací stroje."

Jak už se profesor Heinrich zmiňuje, věnoval po celou dobu svého působení ve funkci ředitele velkou pozornost odborné knihovně. Všechna starost s jejím zřízením, s obstaráváním publikací a doplňováním fondu ležela jen na něm, protože personál ústavu zřídka kdy byl větší, než jeden asistent a jeden demonstrátor. Kdežto profesor Gruss bezplatně vyměňoval publikace jen s hvězdárnami v Německu a ve Vatikánu a ostatní draho nakupoval, profesor Heinrich tuto bezplatnou výměnu rozšířil na sto padesát největších observatoří celého světa. Tak se na jedné straně podařilo ušetřit asi sto tisíc korun na nákladech, a na druhé straně o práci astronomického ústavu byli informováni astronomové ve Francii, SSSR, Holandsku, Švédsku, Dánsku, Itálii, Anglii, USA, Rakousku, v Jižní a Severní Africe, Austrálii a Asii. Ve více než půlstovce článků a publikací (některé byly přímo ze zahraničí vyžádány) můžeme najít čtyři velké pozorovací práce - dvě se týkají obtížného měření dvojhvězd (E. Buchar) a dvě práce pozorování hvězd proměnných (B. Šternberk) - avšak jejich celkový počet je daleko vyšší.

Profesor Heinrich se zaměřil jiným směrem, než jeho spolupracovníci. Byl vychován matematicky, a třebaže v zahraničí se zabýval i praktickou pozorovací činností, po příchodu na astronomický ústav se již věnuje jen problémům nebeské mechaniky, která je disciplínou spíše matematickou, než astronomickou. Profesor Heinrich se po celou dobu svého života zabýval hlavně problémem tří těles. Pracoval velmi podobně jako Seydler, ačkoliv nebyl jeho přímým žákem, ale v mnohém ho i předčil. Snažil se nalézt analytické pokračování zjednodušených případů a výsledkem byla obecně platná sekulární řešení problému tří těles, jež mají vystihnout planetární pohyby konvergentními řadami i pro velmi dlouhé doby. (Rozvinul metody Poincarého a Charliera.) V řadě teoretických prací profesora Heinricha zaujímá zvláštní a důležité postavení jeho velmi obsáhlá a originální práce z teorie pohybu Měsíce, dalším objektem zájmu se stal problém Hecuby a několika dalších asteroidů.

Tragedií profesora Heinricha bylo to, že se zabýval klasickou nebeskou mechanikou v době, kdy tento obor ustupoval pod tlakem nových pozorovacích metod a hromadícího se statistického materiálu do pozadí, a na jeho místě se začala uplatňovat fyzika s možností poznávat nejen nejvzdálenější prostory vesmíru, ale i analyzovat složení a vývoj jednotlivých hmotných útvarů. Většině mladých astronomů se zdálo, že klasická nebeská mechanika je již vyčerpaným celkem, v němž není možno čekat nové objevy. To byl jeden z hlavních důvodů, proč profesor Heinrich nenašel mnoho následovníků.

Na dokreslení vědecké činnosti profesora Heinricha uvedu jen některá z jeho početných vědeckých pojedání:

Profesor Heinrich, fundovaný a do svého oboru zapálený člověk, preferoval, jak už bylo řečeno, hlavně vědeckou náplň práce svého ústavu. Ale tento ústav byl především ústavem universitním a musel plnit své povinnosti vůči přírodovědecké fakultě. Nemohl se zaměřit jen úzkým směrem vlastního vědeckého bádání, ale naopak musel účinně spolupracovat při výuce astronomie pro studenty učitelství na středních školách. Vedle profesora Nušla to byl právě profesor Heinrich (od 29.3.1926 již řádný profesor astronomie), který vedl přednášky nejenom ze sférické a teoretické astronomie, ale vykládal jisté partie z kosmogonie, astrofyziky a nebeské mechaniky (některé přednášky konal i zdarma). V praktických cvičeních byli studenti odkázáni jen na astronomický ústav. Zatímco za profesora Grusse se praktika konala jen každý třetí nebo čtvrtý semestr a počet praktikantů byl omezen na šest, rozvoj ústavu ve dvacátých a třicátých letech umožnil rozšířit tento druh výuky na všechny semestry celkem pro čtyřikrát tolik posluchačů. Proto není divu, že branami ústavu prošly celé generace mladých astronomů, kteří zde získali výborné teoretické i praktické vzdělání a byli schopni efektivně pracovat nejenom na domácích vědeckých pracovištích, ale i v zahraničí (např. dr.Mohr, dr.Buchar a další). Universitní ústav zásoboval schopným personálem mimo jiné i Ondřejov, Starou Ďalu, Vojenský ústav geografický aj.

Abychom si mohli učinit představu, jakým partiím astronomie byla na přednáškách věnována největší pozornost, uveřejňuji následující tabulku. Je v ní vždy název přednášky a rok, kdy se objevila poprvé. Z tabulky vyplývá, že profesor Heinrich, ačkoliv byl výlučný teoretik, věnoval i s profesorem Nušlem velkou pozornost progresivním astronomickým směrům.

1914:	O problému tří těles a exulačních drahách
	O systému planetárním
1915:	O theorii poruch všeobecných i sćculárných
1916:	Theoretická mechanika se zřetelem k problémům astronomie
1918:	O Mléčné dráze a proudech hvězdných
1919:	O Darwin-Poincaréově kosmogonii slapové
1921:	Astronomie a relativita
1922:	Kosmická fyzika
	Kosmogonie
1923:	O principu relativnosti, pokud spadá do kosmické fyziky
	O kosmogonii Laplace-Poincaré-Ljapunov-Darwinově
1925:	Vývoj názorů o kosmu
1927:	Vybrané části astrofyziky
1928:	O vývoji hvězd
1930:	Theorie moderního teleskopu
1931:	Thermodynamika stálic
1932:	Einsteinův princip relativity a jeho důsledky fyzikální a kosmologické
1934:	Theorie hvězdokup
	Vybrané partie z astrometrie
1935:	Vybrané partie ze spektrální analysy hvězd
1936:	Theorie aplanatického refraktoru a reflektoru
1937:	Užití fotometrie v astrofyzice
1938:	Vybrané partie z astronomické optiky
	Theorie Nušl-Fričova radiozenitálu a diazenitálu

7.4 Spory o ředitelství v Astronomickém ústavu (1931-1937)

Počátkem 30.let se před Astronomickým ústavem Karlovy University otevírá velmi slibná perspektiva. Profesor Heinrich se svými spolupracovníky končí práce na Seydlerově refraktoru, rozbíhá se montáž šedesáticentimetrového parabolického zrcadla, jehož význam pro úroveň pozorování je nepochybný. Vedle profesora Heinricha se objevuje další vědec světového formátu. Asistent dr.Mohr v té době rozpracovává, algebraicky a numericky propočítává svoji teorii pohybu hvězdných systémů a snaží se ji ověřit vlastním pozorováním. V Praze tedy, i přes všechny nedostatky a problémy, vyrůstá vědecký ústav, který získává rozhodující postavení mezi observatořemi v Československu a který má co říci i ústavům zahraničním.

Ale všechno úsilí, věnované jeho rozvoji, je rozmělňováno a negováno osobními spory ředitele Heinricha s částí personálu a profesorským sborem přírodovědecké fakulty. Důsledkem těchto sporů byl nejenom pokles autority ústavu v očích veřejnosti, aloe kolem roku 1935 i úplné ochromení vědecké práce. Ředitel profesor Heinrich líčí situaci následovně.

V letech 1931 - 32 se vyvinul velmi ostrý poměr mezi profesorem Heinrichem na jedné straně a mezi zřízencem (A. Neskořík) a "jednou osobou personálu" (H.Slouka?,Z.Kopal?) na straně druhé. Zřízenec ignoroval Heinrichovy příkazy a u "osoby personálu" byl "hrubě nespokojen s jejím vědeckým prospěchem a chováním". Kromě toho v ústavu neustále docházelo k úmyslnému poškozování vnitřního vybavení, zejména nábytku. Profesor Heinrich proto podal stížnost na děkanát, ve které vylíčil své podezření. Vedení přírodovědecké fakulty však v této věci nic nepodniklo. Koncem roku 1932 vznikly opět nevysvětlitelné škody v ústavní knihovně a profesor Heinrich, po zkušenostech s vyřízením první stížnosti, se tentokrát obrátil na policii. Vyšetřování však nevedlo k cíli. V březnu 1933 se o této situaci poprvé jedná v profesorském sboru, závěr zasedání není pro ředitele příznivý. Je obviněn, že nedokáže udržet kázeň v ústavě (ačkoliv děkanství v záležitostech jeho stížností nic nepodniklo), je mu doporučen odchod na dovolenou. Zvláště se vyhrotil Heinrichův vztah k profesoru Nušlovi, kterého vždy považoval za svého konkurenta. (Nušl prý usiloval o jeho odstranění z profesury a ze "stolice", o kterou se dříve sám ucházel.)

V květnu 1933 je Heinrich poprvé vyzván profesorským sborem, aby rezignoval na funkci ředitele astronomického ústavu. Profesor Nušl po něm žádá vydání přístrojů, hlavně velkého Schmidtova zrcadla, a likvidaci ústavu, aby se aféra prý utlumila. To by však pro profesora Heinricha bylo tragické, neboť jako výlučný teoretik by nenašel žádné posluchače.

Od podzimu 1933 až do června 1934 probíhají na ústavě sabotáže ve velkém rozsahu; profesor Heinrich jim nedokázal zabránit, a proto je neustále terčem výtek, že není scopen udržet pořádek a disciplínu. Tlak na něho vrcholí sérií článků ve večerníku A-ZET z počátku června 1934. Podle jeho soudu byly inspirovány profesorem Nušlem a částí personálu. Tón článků je velice vulgární, skandalizující, zvláště, uvážíme-li, že se jedná o vysokoškolského profesora. Ředitel Heinrich je nepřímo obviněn až z fantasticky nepravděpodobných činů, a proto podává na list soudní žalobu. Teprve za dlouhou dobu list přiznává, že proti profesoru Heinrichovi nemá žádné konkrétní materiály. Tyto články v A-ZETu se netýkají jen astronomického ústavu, ale snižují vážnost Karlovy University a celého našeho vysokého školsví před veřejností a vpadají tak do zad úsilí těch pracovníků, kteří se snaží bojovat proti oklešťování práv vysokých škol (např. uzavírání kateder).

Protože rozruch kolem článků je příliš velký, je ještě tentýž měsíc jednáno o situaci v astronomickém ústavu v profesorském sboru. Na celý případ vzneslo dotaz ministerstvo školství, a vedení přírodovědecké fakulty se rozhodlo celou záležitost zlikvidovat. Dvanáctého června je na profesora Heinricha opět činěn nátlak, je mu vyhrožováno interpelací v parlamentě - vše za tím účelem, aby odstoupil. On však odmítá, a proto je na sezení profesorského sboru 21.června 1934, bez disciplinárního řízení, zbaven své funkce. Jeho prozatimním nástupcem (až do roku 1947) je zvolen pozdější děkan přírodovědecké fakulty profesor Trkal a zřízenec s asistentem jsou posláni na dovolenou. Celý astronomický ústav profesor Trkal přijímá 1.října 1934. Od té doby je vlastní vědecká práce profesora Heinricha úplně ochromena - jsou mu odebrány klíče, nemá přístup do knihovny ani do observatoře.

Tím se ovšem poměry na astronomickém ústavě neuklidnily. Asi měsíc po nástupu nového ředitele profesora Trkala dochází ke krádeži velkého Zeissova objektivu. Následuje vyšetřování policií a státním návladnictvím s tím závěrem, že krádež byla zinscenována. Objektiv byl nalezen ve velmi špatném stavu, k dalšímu poškození došlo vlivem daktyloskopické zkoušky a neodborným čištěním, kterým hlavně utrpěla výborná optická kvalita objektivu. Pachatele krádeže se nepodařilo zjistit.

Profesor Heinrich nikdy neuznal oprávněnost rozhodnutí profesorského sboru z 21.června. Svého tak těžce vybudovaného ústavu se nechtěl vzdát, a proto podává stížnost Nejvyššímu správnímu soudu na rozhodnutí profesorského sboru a ministerstva ve své záležitosti, ovšem v dubnu 1937 i tento poslední pokus končí nezdarem.

Profesor Heinrich se cítil veřejně očerněn natolik, že na svoji obhajobu vydává vlastním nákladem spisek "Spory o ředitelství v astronomickém ústavu - stíny autonomie". Z této publikace jsem také při líčení událostí těchto let čerpal. Některé skutečnosti však nasvědčují, že situace nebyla tak jednoznačná, že nezdravé ovzduší v ústavu vzniklo částečně vinou profesora Heinricha.

Profesor Heinrich byl tedy zbaven vedení astronomického ústavu, ale ne profesury astronomie. Na Karlově Universitě přednáší astronomii až do uzavření vysokých škol v roce 1939. V této činnosti pokračuje i po osvobození, nejdříve na přírodovědecké a později i na matematicko-fyzikální fakultě. V roce 1956 je mu udělen titul doktora věd a o rok později odchází do důchodu.

Profesor Heinrich byl členem mnoha vědeckých společností, například International Astronomical Union, Královské české společnosti nauk, Národní rady badatelské, Astronomické společnosti v Lipsku, byl místopředsedou výkonného výboru Moravské astronomické unie, člen komise pro pozorování a teorii malých planet, komet a satelitů, člen komise pro dynamickou astronomii.

Profesor Heinrich až do vysokého věku cvičil, chodil, vedl pravidelný spartánský život.

7.5 Asistenti Astronomického ústavu v letech 1919-1939

Být vysokoškolským asistentem za první republiky předpokládalo být bohatým. Všechny ostatní kategorie státních úředníků, podúředníků a zřízenců si hlavně po finanční stránce stály daleko lépe než vysokoškolští asistenti. Asi prvních patnáct měsíců po svém ustanovení rozhodnutím příslušné fakulty nedostávali vůbec žádný plat a čekali na potvrzení svého jmenování ministerstvem školství a národní osvěty. Po kladném vyjádření následovalo ještě šest měsíců, než dotyčný člověk byl ustanoven asistentem I.služební skupiny s platem 1100 Kč. Třebaže se ministerstvo stavělo za oprávněné požadavky asistentů, docházelo za krize až k desetiprocentnímu snížení jejich počtu. Překonal-li asistent i toto nebezpečí, musel stejně po osmi letech služby (plat 1600 Kč) odejít a neměl velkou šanci, že ho stát nějak platně zaměstná.

Astronomický ústav Karlovy University měl vždy štěstí na asistenty vynikající. Většinou to byli nejlepší absolventi přírodovědecké fakulty, kteří se chtěli vědě a zvláště astronomii věnovat profesionálně. Dva z nich několik let strávili na zahraničních vysokých školách a jejich observatořích a na Astronomický ústav přicházeli již s velkými teoretickými i praktickými znalostmi. I když jejich nové působiště neskýtalo, hlavně po stránce přístrojového vybavení, tolik možností, zapojili se zde do práce s vynikajícími výsledky (zvláště dr. Mohr). Že Astronomický ústav byl dobrou školou, o tom svědčí i ten fakt, že všichni jeho absolventi se po válce stali uznávanými představiteli československé vědy.

7.5.1 Dr. Josef Mikuláš Mohr (1901-1979)

Dr. J.M.Mohr se narodil 26.listopadu 1901 v Praze Vršovicích. Mládí ale prožil v Jihlavě a Telči. Svá studia začal na Telčské státní reálce, kde maturoval 25.června 1919, a pokračuje na Vysoké škole technické v Praze v oboru strojní inženýrství. Ovšem již po roce přechází na Přírodovědeckou fakultu University Karlovy a až do letního semestru 1923 studuje matematiku, fyziku a astronomii. V letech 1923-1925 pokračuje ve studiích na pařížské Sorbonně, kde také začíná vědecky pracovat - přiklání se nejvíce k experimentální fyzice, jmenovitě ke spektroskopii. Podklady pro své práce získává na astrofyzikální observatoři v Meudonu pod vedením profesorů Perota a Deslanderse. Výsledky tohoto studijního pobytu shrnuje ve čtyřech pojednáních uveřejněných v Comptes Rendus a publikacích Přírodovědecké fakulty UK, některé výsledky jsou převzaty do Tables annueles des Constantes, 1930. Také Mohrova disertační práce je rázu fyzikálního:"O pólovém efektu čar barya, neodymu a vápníku viditelného spektra". Můžeme ji najít v Publikacích Karlovy University, číslo 54.

Do vlasti se dr.Mohr navrací roku 1925 a 26.června promuje z experimentální fyziky a astronomie na Karlově universitě. Po ukončení svých vysokoškolských studií koná čtrnáctiměsíční vojenskou základní službu v Meteorologickém oddělení Vojenského leteckého ústavu v Letňanech a od roku 1927 se již definitivně věnuje astronomii. Toto rozhodnutí ho však nepostavilo do lehké situace. Studenti raději volili jiné obory, protože astronomie neposkytovala žádné existenční vyhlídky a v této době se převážně omezovala na problém tří těles a konstrukci geodetických přístrojů. Dr.Mohr přijímá místo nehonorovaného asistenta universitního astronomického ústavu. Aby se seznámil s moderními pracovními metodami v astronomii, odchází v roce 1927 pracovat jako asistent profesora Gonnesiata na observatoř Al Bouzereah v Alžíru. Zde je přidělen k časové službě (meridiánový kruh s neosobním mikrometrem) a k pozorování malých planet. (Výsledky uveřejněny v Journal des Observateurs.) Po návratu do vlasti končí svoje jistě i tak dost formální působení nehonorovaného asistenta na astronomickém ústavu a odchází do Bratislavy. Nezískává zde však přímo místo v oblasti astronomie, kterých byl vždy naprostý nedostatek, ale stává se asistentem na ústavě lékařské fyziky Komenského University. Ale svého oboru, v němž má již velké praktické zkušenosti a v němž publikoval své první práce, se nechce vzdát. O tom svědčí jeho pětiměsíční pobyt v Leidenu v roce 1930 a na Kapteynově ústavu v Groningen roku 1931. Výsledkem působení dr.Mohra na těchto observatořích je již jeho zralá a závažná práce "The rotational space motions of the stars", o níž se zmíním později. Na základě této práce se také habilituje na Karlově Universitě pro obor praktické astronomie a astrofyziky a znovu se jako nehonorovaný asistent vrací na astronomický ústav (od 1.9.1934). Honorovaným asistentem s plnou renumerací se stává až po nedobrovolném odchodu Sloukově v roce 1935. Protože ústav zůstává z omylu okupantů neobsazen, dr.Mohr zde nechává studenty pracovat až do roku 1942, kdy i on sám odchází na tehdejší Státní hvězdárnu.

Dr.Mohr se snažil už od počátku svého působení na astronomickém ústavu vtisknout práci této instituce moderní charakter. Mimo jiné i za tímto účelem odjíždí roku 1936 na několik měsíců do Anglie. Zde se na předních astronomických pracovištích snaží najít (i vzhledem k nedostatečnému domácímu vybavení) nové náměty pro činnost ústavu. Chce zjistit, jak využít stávajících přístrojů k modernějším výzkumům a jakým směrem vůbec orientovat svou činnost.

Dr.Mohr se nejdříve seznámil s observatoří v Oxfordu. Zde si chtěl opatřit statistický materiál pro studium vlastních pohybů hvězd v Kapteynových vybraných polích až do šestnácté hvězdné velikosti, jenž by doplnil dříve publikované studie o prostorových a radiálních rychlostech hvězd. Tento materiál by bylo možno numericky zpracovávat "i v ústavě nevybaveném dostatečně moderními hvězdářskými stroji". Po organizační stránce studoval Royal Observatory v Greenwichi, jistý čas strávil na Solar Physics Observatory v Cambridge za účelem spektrálního a fotometrického studia hvězd. Fotografoval spektrum novy Lacertae 1936 Newallovým refraktorem, s tím souvisí práce s mikrofotometrem metodou tzv. klínového spektra. Seznámil se s obtížnou kapitolou astrofyziky, se zapovězenými čarami ve spektrech mlhovin a v mlhovinném spektru nov, dále např. s Redmannovou metodou mikrofotografického proměřování totální jasnosti extragalaktických mlhovin. Nyní uvedu některé vědecké práce dr.Mohra:

V pozdějších letech, zvláště po roce 1945, nastává v publikační činnosti dr.Mohra přestávka, neboť se velmi intenzivně věnuje organizační práci na vysokých školách. Nicméně ještě vydává článek o pohybech žhavých hvězd a nově zpracovává elipsoid rychlostí hvězd typu A.

7.5.2 Dr. Bohumil Šternberk (nar. 1897)

B.Šternberk se narodil 21.1.1897 v Chrudimi, kde vystudoval reálné gymnázium. Vysokoškolská studia zahájil osmi semestry na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a dokončil je čtyřmi semestry v Berlíně. S Astronomickým ústavem UK se poprvé setkal v roce 1919, kdy je do něj přijat jako studentská pomocná vědecká síla. Působí zde až do svého odchodu na hvězdárnu v Babelsbergu v roce 1921. Do Prahy se navrací o dva roky později a stává se na universitním astronomickém ústavu asistentem. Na novém působišti se zabývá měřením a propočítáváním proměnných hvězd (např. RS, RT, RZ, SS Andromedae; RW Aquilae; SX, SV Aurigae; RZ Cephei; RZ Cauori; Y Cygni; AK Herculis; Y Tauri; U, R Ursa Minoris; V Vulpeculae aj.), provádí rozbor svých výsledků a u některých hvězd vypočetl elementy dráhy pro zatmívající složku.

Dále zkoumal snímky, získané na optické lavici, a konal předběžná studia k fotometru. Na Astronomickém ústavu prokázal vedle svých teoretických vědomostí i smysl pro praktické úkoly jemné mechaniky, neboť konstruoval a vedl v mechanické dílně ústavu provedení optické lavice k měření monochromatických aberací velkých objektivů, dále elektricky vyřešil jemné pohyby a hodinovou kontrolu dalekohledu a zkonstruoval fotometr. Mimoto nakreslil plán rekonstrukce refraktoru na dvojitý astrograf, podle něhož byla také provedena. V roce 1927 se B.Šternberk oženil a tuto skutečnost oznámil řediteli profesoru Heinrichovi. Ten pro jisté osobní neshody využil zřejmě nějakého starého rakouského zákona a B.Šternberkovi dal dvouměsíční výpověď. B.Šternberk se ocitnul ve velmi těžké situaci. Byl bez prostředků a živila ho prakticky jen jeho žena, profesorka v Brně. Proto se uchází o místo asistenta u profesora Nušla, ale neúspěšně. Nakonec zakotvuje na astrofyzikální observatoři ve Staré Ďale.

7.5.3 . . . a ti ostatní

V roce 1923 přichází na astronomický ústav jako demonstrátor student přírodovědecké fakulty Emil Buchar. Zabývá se hlavně výpočtem drah planet, dvojhvězd a jejich měřením. Sleduje zákryty hvězd Měsícem, zatmění Slunce. V roce 1925 je na studijním pobytu v Alžíru, kde objevil novou planetku, kterou pojmenoval po své matce - Tynka. Hlavní těžiště jeho práce spočívá v astronomii, ale po svém odchodu z ústavu se zabývá i geodézií.

Několik let v ústavě strávil i Hubert Slouka (1928-29 demonstrátor, 1929-35 asistent), který je znám spíše jako neúnavný popularizátor astronomie. Po maturitě sem přichází jako demonstrátor Rostislav Raichl (1929-33), který již jako třináctiletý mladík byl členem Československé astronomické společnosti, Societé Astronomique de France a americké AAO a mohl se již prokázat čtyřmi tisíci pozorování proměnných hvězd. Náš seznam je úplný jményV.Vand (demonstrátor 1933-37) a Jarmila Dolejší (demonstrátorka od roku 1937).